Podzimní prázdniny 2019 byly jedno velké dobrodrůžo! Světlušky, vlčata a bobříci vyrazili na tradiční výpravu do Rokytnice nad Jizerou. Skauty a skautky ovšem čekal třídenní přechod Krkonoš. Předpověď počasí byla nejistá – od slunečna přes déšť po mráz. Proto bylo potřeba se na cestu náležitě vybavit a nic nenechat náhodě.
První den měl být na pohodu. Ze Špindlerova Mlýna jsme vyjeli lanovkou na Medvědín a odtud se vydali s mokrými zadky (ano, sedačková lanovka nebyla ráno ještě úplně suchá) směrem ke Zlatému návrší. Krosny byly těžké a teprve teď se ukázalo, že každý gram navíc je na zádech skutečně znát. Svačinové zásoby jsme proto začali odjídat poměrně záhy. Na Vrbatově boudě jsme si dali polévku na posilnění a pokračovali přes Pančavský vodopád k Labské boudě. Počasí bylo jednoduše nádherné! Takové azuro v Krkonoších prostě chcete zažít. U Labské boudy jsme rychle zkoukli Labský vodopád a už stoupali nahoru k prameni Labe. Po krátkém odpočinku nás čekal výstup ke Sněžným jámám, kde fičel takový vichr, před kterým nebylo možné se nikam schovat. Proto jsme pokračovali dál přes Mužské a Dívčí kameny, odkud už to bylo jen co by kamenem dohodil k Moravské boudě, kde jsme měli dnes nocovat. Ubytování jsme měli spartánské – v podkroví na matracích. O to víc jsme ocenili nádherný výhled na západ slunce. Večeře o třech chodech nám opravdu bodla a talíře vymetli snad úplně všichni. Večerní program jsme na dnešek pro jistotu neplánovali. Všichni byli rádi za klid na lůžku a rekonvalescenci. Za dnešek tedy 15,5 kiláků v nohách, 618 metrů převýšení a sluncem opálené i větrem ošlehané tváře. A všichni to perfektně zvládli. Tak vypadal první den našeho třídenního přechodu Krkonoš
Den druhý naší expedice začal krásným východem slunce a vydatnou snídaní. V devět už jsme byli na trase. Tempo nasadily děti překvapivě rychlejší než včera (únava se asi neprojevila a záda nebolela tak moc, jak všichni předesílaly). Přes Špindlerovku jsme vyšlápli na hřebeny a kochali se výhledy na Polsko. Na Lučních boudě byla povinnost dát si místní vyhlášený borůvkový koláč a po tomto posilnění už jsme mohli začít stoupat na Sněžku. Zvládli to všichni. Někdo rychleji, někdo pomalejším tempem, ale o to vůbec nešlo. Počasí se nám také malinko pokazilo a z ranního azura byl nad námi na Sněžce už černý mrak, který pomalu padal dolů. Teď už zbývalo jen seběhnout 3 kilometry na Jelenku a doufat, že nezmokneme. Měli jsme štěstí! Pršet začalo přesně ve chvíli, kdy se za námi zaklaply dveře. Bolesti zad i nohou se dneska otupily a ani únava nebyla tak veliká jako předešlého večera. A to máme v nohách 19,5 kiláků. Po výborném guláši k večeři byl tedy i čas na nějakou tu zábavu a mastění karet na pokoji.
Pondělní ráno bylo mrazivé. Po snídani na vidličku jsme zabalili krosny a navlékli na sebe pro jistotu více vrstev. Cestou z Jelenky jsme míjeli zamrzlé kaluže i ledové borůvky. Na Pomezkách už ale krásně svítilo sluníčko a mohli jsme sundat rukavice. Na Sokolích boudách jsme se zastavili na horké jablíčko/čokoládu/polévku a pak už jen pokračovali přes Spálený Mlýn do Horního Maršova, kde naše putování končí. Sestoupali jsme celkem 966 výškových metrů a ušli 15 kilometrů. A co je nejvíc zajímavé – přestali jsme úplně cítit, že máme na zádech nějakou krosnu.
